Škola / Literární výtvory / Jindřich VIII.

Jindřich VIII.
Verča Gajová
Obsazení: Lukášek (Jindřich VIII.), Maruška (Kateřina Aragonská), Verča Č.(Anna Boleynová), Peťa S. (Jane Seymourová), Renča (Anna Klévská), Verča G. (Kateřina Howardová), Hanka (Kateřina Parrová), Rosťa (Eduard), Vojta a Robert (stráže)

---

Jindřich, coby mladík, dítě, Padl do manželství sítě. Neměl na výběr, měl být král. Španělskou princeznu si vzal, Žil s ní celých dvacet let. Z šesti dětí nepřežilo pět, Jen dceru, Marii, Jindřich měl, Její matky zbavit by se chtěl.

Kateřina Aragonská
Jindřich roztrhá vztekle dopis s NE
Aragonská:	Copak se, můj drahý, stalo, Nepovíš mi něco málo?
Jindřich:	Z papežovy odpovědi nemám radost.
Aragonská:	Jaký má názor na tvou žádost?
Jindřich:	Rozdělit náš svazek v jeho moci není, Papeže svírá v obklíčení. Karel s armádou obří, Jeho špehové jsou dobří, Když věděl hned, co se chystá, Že má láska není čistá, A soužití je velká hádka.
Aragonská:	Stačila v dopise řádka: Synovče můj milovaný, Ač císařem jmenovaný, Pomoz tetičce své smutné, Vždyť už je to víc než nutné. Po celé zemi už se povídá, Že královna se králi zajídá.
Jindřich:	Dost, div vzteky nevypěním. Náboženství prostě změním! Protestantské lepší je, Zbavím se té fúrie!
Aragonská:	Však já vím, proč tak spěchá, Sotvaže se rozvést nechá, K milence hned poběží, Jen na ní mu záleží.
Kateřina Aragonská se rozpláče a uteče

Brzy vzal si milenku, Annu. Neunesl však hroznou hanu, Když mu jenom dceru dala. A tak nepohodlnou se stala...

Anna Boleynová
Jindřich:	Zklamání mě hrozné hryže, Stáří, to je čím dál blíže. Co počít, jen dcery mám. Jen jedinou možnost znám! Vztah s Annou nic nezmění, Chce to nové nadšení.
Anna přichází, vyšívá
Jindřich:	Vím, v čem je zakopán pes! Jistě máš milenců les.
Boleynová:	To je doufám jenom šprým, Však hrdlo svírá jako dým.
Jindřich:	Mám na to dokonce svědky.
Boleynová:	S nikým nemám žádné pletky! Kdo tvrdí opak, je lhář, Či jej vábí slávy zář.
Jindřich:	To není vše, co teď vím, Také incest s bratrem svým, Tajného manžela že máš, Ještě pořád zapíráš?
Boleynová:	Veličenstvo, lži tak kruté, Těm věří jen hlavy duté.
Jindřich:	Říkáš, že jsem dutá hlava? V rukou svírám všechna práva! Dej si na svou vlastní pozor, Mám už na vše jasný názor. Krvesmilstvo, vlastizrada, Takové má žalář ráda. Pak jen krůček od mříže, na špalek a pod kříže.
Jinřich pokyne strážím a Anna je odtažena

Sotva Anna mečem byla usmrcena, Hned královnou se stává další žena.

Jane Seymourová
Jane těhotná, sedí na židli
Jindřich:	Kdo královnou stane se, Kdo dědice přinese? To je nade vše teď jasné, Jedno děvče, velmi krásné. Známe se jen velmi krátce, To ona dá zemi vládce.
Seymourová:	Proti sňatku nic nenamítám, Však v pochybnostech se zmítám. Proud drbů jak voda teče, Sotva stará dočkala se meče, Nová královna na trůn sedá, Vždyť to se přehlédnout nedá!
Jindřich:	Proč za ni mám držet žal? Sám jsem si její smrt přál, Teď už obrací se v prach.
Seymourová:	Občas mám z něj trochu strach. A také z jeho divných chutí, Co jej střídat ženy nutí. A ještě jednoho se bojím, A to že porod neustojím…

Janeina smrt krále takřka skolila, Zemřela, poté, co mu syna povila. Krátce před padesátkou svojí, Po boku německé princezny stojí. Poklony král ženě své neskládá, Neboť řečí její mluvit nezvládá, A navíc jej odpuzuje velice, Asi jako krysa z ulice.

Anna Klévská
Jindřich se dívá na portrét Anny od Holbeina
Jindřich:	Prý od Holbeina portrét její… Ach, kam to ti Němci spějí. Krásný obraz poslali, samé chvály, Nad pravdou však vlasy hrůzou stály. Ropucha dorazila místo víly, S níž domluvit se je nad mé síly.
Anna Klévská:	Hloupá nejsem, vždyť já vím, Jak se králi protivím. Ani on mi drahý není, Vypadá už na umření. Chromá ruka, mysl dědů, Noha plná hnusných vředů.
Jindřich:	Nikdy bych si nevzal tuhle zrůdu, Neztrácet pod nohama půdu Nepotřebovat jejího bratra podporu, Však k ní vlna odporu Nutí mě se rozvést dát, Novou choť si vyhledat.
Anna odežene zbrojnoše, uraženě, ale důstojně odejde

Hned královnou se stala dívka jiná, Věrnost pro ni byla nejspíš nepovinná. Scházela se s mladíkem ode dvora. Král jako by se proměnil v netvora, Když odhalil její hroznou zradu. A tak musela pryč z hradu.

Kateřina Howardová
Kateřina je skleslá, má strach, Jindra vztek
Jindřich:	Proč jen Kateřino zradila jsi krále?
Howardová:	Ne jednou, já ho podváděla stále. Ač měl mě až k bláznu rád, Ten chlapec mi nedal spát.
Jindřich:	Krutý trest tě za to stihne, Sekyra se vzduchem mihne.
Howardová:	Až konec nastane mým dním, Snad sejdu se pak opět s ním. Už tam je a už mě čeká. Zas ho vidím, jak si kleká. Vzduchem svistne ostří chladné, Už nevyřkne slůvko žádné. A teď klovou vrány oči, hlavě, co ve větru se točí. U které lidé šeptají: "S ním se scházela potají. A psaní mu psala krásná, To je vlastizrada jasná!"
Kateřina s pláčem odtažena zbylým strážcem

Tyran krutý stal se z krále, Avšak, jak to bylo dosud stále, Aby měl ještě život cenu, Vsadil na další, šestou ženu.

Kateřina Parrová
Kateřina si zaujatě čte knihu
Jindřich:	Copak to čteš dnešní den?
Parrová:	Naivní o lidech sen, Název její - Utopie, Každý přešťastně tam žije. Je to blábol nad bláboly, Děti mají rády školy, Mravné všech je chování. Kritikou to zavání.
Jindřich:	Nenapsal to Thomas Mora?
Parrová:	Ano, nebyl odtud, z dvora?
Kateřina "nenápadně" schová knihu pod šaty

Eduard
Edík se objeví na prahu, zaklepe
Jindřich:	Jen pojďte dál, vzácný hoste!
Parrová:	Ten Edík jak z vody roste! A to je mu devět, málem, jistě bude skvělým králem.
Eduard:	Pěkně zdravím, pane králi.
Jindřich:	Nechtěj, abychom se smáli! Proč neřekneš mi prostě tati?
Eduard:	Já vás nechtěl rozesmáti. Jsem jen synem městské lůzy, Otec ztělesněním hrůzy, Lupič, vrah a chuďas, Navíc hrozný pruďas, Do šatlavy cesta krátká. V bídě tonou sestry, matka. Stejně jako země půl, Prý vladař, to je pěkný…
Jindřich:	Myslíš vážně, co jsi povídal!?
Parrová:	Možná dnes jen špatně posnídal!
Eduard:	Princ mě politoval, Než by peníz daroval, Řekl: "Chci být jako ty, Zažít všední trampoty, Hrát si s kamarády v blátě. Jako prince každý zná tě, Klaní se ti staří, mladí, Princem být mi občas vadí." Šaty své mi oblékl, Ze hradu pryč utekl.
Parrová:	Chlapče, mysl tvá jistě churaví, běž si lehnout, ať se uzdraví.
Kateřina odvede Edíka pryč
Jindřich:	Pět mých žen už leží v zemi, Já sám jsem proklínán všemi, Synáčkův rozum je chorý, Vše nesnesitelně mě bolí. Snad je to trest účinný Za všechny mé zločiny.