Jindřich, coby mladík, dítě, Padl do manželství sítě. Neměl na výběr, měl být král. Španělskou princeznu si vzal, Žil s ní celých dvacet let. Z šesti dětí nepřežilo pět, Jen dceru, Marii, Jindřich měl, Její matky zbavit by se chtěl. |
Kateřina Aragonská | |
Jindřich roztrhá vztekle dopis s NE | |
Aragonská: | Copak se, můj drahý, stalo, Nepovíš mi něco málo? |
Jindřich: | Z papežovy odpovědi nemám radost. |
Aragonská: | Jaký má názor na tvou žádost? |
Jindřich: | Rozdělit náš svazek v jeho moci není, Papeže svírá v obklíčení. Karel s armádou obří, Jeho špehové jsou dobří, Když věděl hned, co se chystá, Že má láska není čistá, A soužití je velká hádka. |
Aragonská: | Stačila v dopise řádka: Synovče můj milovaný, Ač císařem jmenovaný, Pomoz tetičce své smutné, Vždyť už je to víc než nutné. Po celé zemi už se povídá, Že královna se králi zajídá. |
Jindřich: | Dost, div vzteky nevypěním. Náboženství prostě změním! Protestantské lepší je, Zbavím se té fúrie! |
![]() | |
Aragonská: | Však já vím, proč tak spěchá, Sotvaže se rozvést nechá, K milence hned poběží, Jen na ní mu záleží. |
Kateřina Aragonská se rozpláče a uteče |
Brzy vzal si milenku, Annu. Neunesl však hroznou hanu, Když mu jenom dceru dala. A tak nepohodlnou se stala... |
Anna Boleynová | |
Jindřich: | Zklamání mě hrozné hryže, Stáří, to je čím dál blíže. Co počít, jen dcery mám. Jen jedinou možnost znám! Vztah s Annou nic nezmění, Chce to nové nadšení. |
Anna přichází, vyšívá | |
Jindřich: | Vím, v čem je zakopán pes! Jistě máš milenců les. |
Boleynová: | To je doufám jenom šprým, Však hrdlo svírá jako dým. |
Jindřich: | Mám na to dokonce svědky. |
Boleynová: | S nikým nemám žádné pletky! Kdo tvrdí opak, je lhář, Či jej vábí slávy zář. |
Jindřich: | To není vše, co teď vím, Také incest s bratrem svým, Tajného manžela že máš, Ještě pořád zapíráš? |
Boleynová: | Veličenstvo, lži tak kruté, Těm věří jen hlavy duté. |
Jindřich: | Říkáš, že jsem dutá hlava? V rukou svírám všechna práva! Dej si na svou vlastní pozor, Mám už na vše jasný názor. Krvesmilstvo, vlastizrada, Takové má žalář ráda. Pak jen krůček od mříže, na špalek a pod kříže. |
Jinřich pokyne strážím a Anna je odtažena |
Sotva Anna mečem byla usmrcena, Hned královnou se stává další žena. |
Jane Seymourová | |
![]() | |
Jindřich: | Kdo královnou stane se,
Kdo dědice přinese? To je nade vše teď jasné, Jedno děvče, velmi krásné. Známe se jen velmi krátce, To ona dá zemi vládce. |
Seymourová: | Proti sňatku nic nenamítám,
Však v pochybnostech se zmítám. Proud drbů jak voda teče, Sotva stará dočkala se meče, Nová královna na trůn sedá, Vždyť to se přehlédnout nedá! |
Jindřich: | Proč za ni mám držet žal?
Sám jsem si její smrt přál, Teď už obrací se v prach. |
Seymourová: | Občas mám z něj trochu strach.
A také z jeho divných chutí, Co jej střídat ženy nutí. A ještě jednoho se bojím, A to že porod neustojím… |
Janeina smrt krále takřka skolila,
Zemřela, poté, co mu syna povila. Krátce před padesátkou svojí, Po boku německé princezny stojí. Poklony král ženě své neskládá, Neboť řečí její mluvit nezvládá, A navíc jej odpuzuje velice, Asi jako krysa z ulice. |
Anna Klévská | |
Jindřich se dívá na portrét Anny od Holbeina | |
Jindřich: | Prý od Holbeina portrét její…
Ach, kam to ti Němci spějí. Krásný obraz poslali, samé chvály, Nad pravdou však vlasy hrůzou stály. Ropucha dorazila místo víly, S níž domluvit se je nad mé síly. |
Anna Klévská: | Hloupá nejsem, vždyť já vím,
Jak se králi protivím. Ani on mi drahý není, Vypadá už na umření. Chromá ruka, mysl dědů, Noha plná hnusných vředů. |
Jindřich: | Nikdy bych si nevzal tuhle zrůdu,
Neztrácet pod nohama půdu Nepotřebovat jejího bratra podporu, Však k ní vlna odporu Nutí mě se rozvést dát, Novou choť si vyhledat. |
Anna odežene zbrojnoše, uraženě, ale důstojně odejde |
Hned královnou se stala dívka jiná,
Věrnost pro ni byla nejspíš nepovinná. Scházela se s mladíkem ode dvora. Král jako by se proměnil v netvora, Když odhalil její hroznou zradu. A tak musela pryč z hradu. |
Kateřina Howardová | |
Kateřina je skleslá, má strach, Jindra vztek | |
Jindřich: | Proč jen Kateřino zradila jsi krále? |
Howardová: | Ne jednou, já ho podváděla stále.
Ač měl mě až k bláznu rád, Ten chlapec mi nedal spát. |
Jindřich: | Krutý trest tě za to stihne,
Sekyra se vzduchem mihne. |
Howardová: | Až konec nastane mým dním,
Snad sejdu se pak opět s ním. Už tam je a už mě čeká. Zas ho vidím, jak si kleká. Vzduchem svistne ostří chladné, Už nevyřkne slůvko žádné. A teď klovou vrány oči, hlavě, co ve větru se točí. U které lidé šeptají: "S ním se scházela potají. A psaní mu psala krásná, To je vlastizrada jasná!" |
Kateřina s pláčem odtažena zbylým strážcem |
Tyran krutý stal se z krále,
Avšak, jak to bylo dosud stále, Aby měl ještě život cenu, Vsadil na další, šestou ženu. |
Kateřina Parrová | |
![]() | |
Jindřich: | Copak to čteš dnešní den? |
Parrová: | Naivní o lidech sen,
Název její - Utopie, Každý přešťastně tam žije. Je to blábol nad bláboly, Děti mají rády školy, Mravné všech je chování. Kritikou to zavání. |
Jindřich: | Nenapsal to Thomas Mora? |
Parrová: | Ano, nebyl odtud, z dvora? |
Kateřina "nenápadně" schová knihu pod šaty |
Eduard | |
Edík se objeví na prahu, zaklepe | |
Jindřich: | Jen pojďte dál, vzácný hoste! |
Parrová: | Ten Edík jak z vody roste!
A to je mu devět, málem, jistě bude skvělým králem. |
Eduard: | Pěkně zdravím, pane králi. |
Jindřich: | Nechtěj, abychom se smáli!
Proč neřekneš mi prostě tati? |
Eduard: | Já vás nechtěl rozesmáti.
Jsem jen synem městské lůzy, Otec ztělesněním hrůzy, Lupič, vrah a chuďas, Navíc hrozný pruďas, Do šatlavy cesta krátká. V bídě tonou sestry, matka. Stejně jako země půl, Prý vladař, to je pěkný… |
Jindřich: | Myslíš vážně, co jsi povídal!? |
Parrová: | Možná dnes jen špatně posnídal! |
Eduard: | Princ mě politoval,
Než by peníz daroval, Řekl: "Chci být jako ty, Zažít všední trampoty, Hrát si s kamarády v blátě. Jako prince každý zná tě, Klaní se ti staří, mladí, Princem být mi občas vadí." Šaty své mi oblékl, Ze hradu pryč utekl. |
![]() | |
Parrová: | Chlapče, mysl tvá jistě churaví,
běž si lehnout, ať se uzdraví. |
Kateřina odvede Edíka pryč | |
Jindřich: | Pět mých žen už leží v zemi,
Já sám jsem proklínán všemi, Synáčkův rozum je chorý, Vše nesnesitelně mě bolí. Snad je to trest účinný Za všechny mé zločiny. |